Duševní zdraví dětí v Česku se zhoršuje. Polovina z nich štěstí prostě necítí
Polovina dětí a mládeže se podle nejnovějšího průzkumu UNICEF necítí psychicky dobře. Škola tlačí na výkon, sítě berou čas a svět plný špatných zpráv přidává další splín. Čísla nepřekvapila, což je samo o sobě docela smutné.
Průzkum Mladé hlasy 2026 mapuje náladu dětí od roku 2001 a letos odpovídalo přes tisíc z nich ve věku 9 až 17 let. Šťastná jich je sotva polovina, přičemž ještě před dvěma lety to bylo skoro o deset procent více. Nejlíp se cítí mezi kamarády nebo doma s rodinou. Nejhůř tehdy, když se něco nedaří ve škole. Tohle se přitom nemění k lepšímu, trend jde dlouhodobě jedním směrem.
Škola dusí každého druhého
Nejde jen o to, jakou dostaneš známku. Jde o vztahy ve třídě, strach z neúspěchu, pocit, že se od tebe čeká pořád víc. U mladších dětí okolo deseti až dvanácti let označila nadpoloviční většina špatné vztahy ve škole včetně šikany za svůj hlavní problém. Skoro polovina se v posledních týdnech cítila smutně nebo bez nálady, a to bez ohledu na to, odkud pocházíš nebo kam chodíš do školy.
Na sítích trávíme víc času, než chceme
Šedesát tři procent dětí přiznalo, že v posledních dvou týdnech strávilo online víc času, než by samo chtělo. Otevřeš telefon na minutu a najednou uběhla hodina. Víš, že je toho moc, ale zastavit to nejde snadno, protože sítě jsou navržené přesně tak, aby tě držely co nejdéle. Negativní komentáře, nekonečný scroll, srovnávání se s ostatními. To všechno psychiku postupně oslabuje.
Doma to často není snadné
Vztah s mámou je pevný, devět z deseti dětí ho hodnotí jako dobrý. S tátou o něco méně, ale pořád převažuje spokojenost. Přesto více než polovina přiznává, že se doma občas hádají nebo na sebe křičí, a oproti roku 2022 je takových rodin výrazně víc. Z těch, kteří to potvrdili, říká víc než polovina, že terčem křiku jsou sami. Za tím je konkrétní ráno před školou, konkrétní večer u večeře.
Nezavírat se do sebe a probrat to s někým
Když se něco děje, většina jde za rodiči nebo kamarády. K odborníkovi by zamířil jen málokdo a každý desátý o svých problémech nechce mluvit vůbec s nikým. Nejčastěji to říkají děti ve věku třináct až čtrnáct let. Kam zajít pro pomoc mimo školu, ví přitom jen třetina z nich. Zbytek nemá tušení a o tom se zatím mluví příliš málo.
Bohužel zde z druhé strany musím také říct, že sleduji to, jak se někteří k odborníkům snaží dostat, ale čekačka půl roku až rok? To je šílené, ale bohužel to tak chodí. Stále ale funguje i linka důvěry, kde ti někdo pomůže. V krizovce se neboj říct si o radu či pomoc kohokoli ve svém okolí.
Splín nepřijde jen tak
Bylo by snadné říct, že za vším stojí mobil. Jenže na internetu jsme dnes skoro všichni, a přesto nejsme všichni stejně smutní. Pandemie nás od sebe oddělila v době, kdy se mozek teprve učí, jak fungovat mezi lidmi. Naučili jsme se být doma, být sami, nevycházet jen tak ven. Pak přišly zprávy o válkách, inflaci, klimatu.
Vrstva po vrstvě, tiše. Splín nepřijde z ničeho nic, přijde postupně a my si na něj tak nějak zvykáme. Což není dobré. Teď záleží na tom, jak se s tím každý z nás popere. Věř mi, že i taková obyčejná věc, jako je procházka, sport anebo klidně hraní her či čtení, tě může z tohohle vysekat a vyčistíš si hlavu. Jen si najdi to, co tobě bude nejvíc pomáhat.
Zdroje: Autorský text, Unicef
