Týden s batohem na zádech mě naučil víc než čtení knih o seberozvoji

Vzít si jen to nejnutnější a vyrazit s batohem na zádech, to pro spoustu z nás zní jako výzva, která trochu bolí. Jenže právě takový týden strávený venku s minimem věcí může ukázat něco, co si doma jen tak neuvědomíš.

Patřím mezi Býky, a kdo tohle znamení zná byť jen povrchně, ví přesně, co za tím stojí. Láska ke krásným věcem, potřeba pohodlí a hlavně ta charakteristická neschopnost vyhodit cokoli, co by se jednou mohlo hodit. V mém bytě najdeš svíčky, které jsou moc hezké na to, aby se zapálily, šátky, které jsem ještě nikdy neměla na sobě, a kosmetiku ve velkém jen pro případ, že svět přestane fungovat. Říkám si, že jsem prostě pragmatická, a docela mi to tak vyhovuje.

Jenže pak přišla jedna konkrétní cesta do zahraničí a s ní požadavek, který mě trochu zaskočil. Vzala jsem si batoh na záda, letenku v telefonu a pevné zadání, totiž obejít se celý týden bez kufru na kolečkách, a najednou jsem stála před otevřenou skříní a ptala se sama sebe, co z toho všeho vlastně potřebuji.

Batoh jako test vlastních priorit

Balení do batohu tě donutí přemýšlet úplně jinak. Najednou nestojíš před skříní a nevybíráš, co by se mohlo hodit, ale fakt zvažuješ, co si vezmeš na sebe ve středu a jestli to půjde kombinovat s tím, co máš na pátek. Každý kus musí fungovat víckrát a v různých situacích, jinak se tam prostě nevejde. Ze začátku jsem to vnímala jako otravné omezení, ale pak jsem si uvědomila, že mě to vlastně docela baví, protože to je jiný způsob uvažování o věcech, na který nejsem zvyklá.

Výsledný obsah batohu mě překvapil svou skromností. Vešlo se tam pár triček, kraťasy, legíny, svetr a hygienické potřeby i elektronika, a přesto jsem měla pocit, že je tam všechno, co potřebuji, a že jsem na nic zásadního nezapomněla.

Co zůstalo ležet v batohu

Přiznám se, něco navíc tam přece jen skončilo. Náhradní sandály pro případ, že se mi ty hlavní rozbijí, a tenká bunda, kdyby bylo chladněji. Vrátila jsem se s nimi nedotčenými, celý týden jsem je nevytáhla a ani jednou jsem na ně nepomyslela, přestože si dobře vybavuji, jak jsem je balila s pocitem, že bez nich prostě odjet nemůžu.

Tohle je přesně ta sorta věcí, kterou doma akumulujeme nejvíce. Přibalíme tričko navíc, hodíme tam další spodní prádlo, které možná budeme potřebovat, a nakonec ještě něco, co tam skončí jen proto, že nás jeho přítomnost v batohu uklidňuje. Týden venku ukázal, že úzkost z jejich absence zmizí rychleji, než si připustíš, protože situace, pro které jsme je balili, jednoduše nenastaly.

Zpět doma a jiný pohled na věci

Návrat domů byl zvláštní. Otevřela jsem dveře bytu, rozhlédla se kolem sebe a poprvé za dlouhou dobu jsem ten pohled zaregistrovala jinak. Kolem spousta věcí, spousta možností, a přitom jsem celý týden žila dobře z obsahu jednoho batohu bez toho, aby mi něco reálně chybělo.

Nezačala jsem okamžitě třídit a vyhazovat, na to jsem pořád příliš lakomý tvor. Ale ten pocit zůstal, to tiché a trochu nepříjemné uvědomění, že velká část věcí kolem mě existuje z jiného důvodu, než je jejich skutečné používání. Existují z pocitu bezpečí, z přesvědčení, že víc možností znamená víc klidu. Jenže v praxi to tak nefunguje.

Proč na tom uvědomění záleží

Nejde o minimalismus jako životní styl, nejde o výzvy typu vyhoď padesát věcí za padesát dní ani o přesvědčování kohokoliv, aby žil trvale s tím, co má v batohu. Dlouhé cestování s minimem zavazadel je jiná disciplína a má svá vlastní omezení, která si plně uvědomuji.

Jde ale o ten posun v myšlení, o moment, kdy si uvědomíš, že spousta věcí kolem tebe tam není proto, že je potřebuješ, ale proto, že ses na jejich přítomnost zvykl. To je docela zásadní rozdíl, protože jedno vychází z potřeby a druhé ze zvyku, který si nikdo z nás vědomě nevybral.

Méně věcí, víc prostoru pro sebe

Pokud se teprve chystáš na svůj první výlet s batohem na zádech a trochu tě to děsí, věz, že ta nejistota před odchodem je normální a zmizí rychleji, než čekáš. Sbal si jen to, co opravdu hodláš používat, a sleduj, co ti bude chybět. V reálu zjistíš, že těch chybějících věcí bude překvapivě málo. A když ti něco opravdu chybí, tak si to prostě koupíš.

Pocit po návratu domů stojí za to zažít, protože ti dá jiný pohled na to, co doma skutečně potřebuješ a co tam existuje jen tak, pro tvůj klid.

Zdroje: Autorský text